Wednesday, December 2, 2009


Hranice transmediálního vyprávění.

Pojem transmediální vyprávění může působit pro někoho zavádějícím dojmem. Vyprávění je totiž mnohdy synonymem příběhu, určité lineárnosti děje (čí rámcového pohybu po linii příběhu). Při vzniku transmediálního vyprávění však není výsledkem vytvoření lineárního příběhu, ale naopak z lineárních příběhů vytvořena síť. V termínech semiotiky za předpokladu, že vytvořením filmu/knihy/seriálu/počítačové hry vzniká fikční svět pak transmediální vyprávávění musí vytvořit přímo fikční vesmír. Transmediální narace je tedy spíše než vyprávěním prostorem pro vyprávění. Je mnohem rozsáhlejší a působí na recipienta v důsledku familiernějším a živějším dojmem. Kde jsou hranice takového vesmíru se pokusím z formální stránky vymezit níže.
Nejprve však pár poznámek k obsahovým hranicím transmediálního vyprávění. Není třeba poukazovat na evidentní fakt, že obvykle je co do velikosti takový fikční vesmír velmi rozlehlým narativním celkem otevřeným a připraveným na další rozšiřování. Omezením se na zasazení příběhu do skromných kulis a rozehrání psychologické zápletky se transmediální narace
prozatím vyhýbají. Naopak – hollywodský či podobný model zábavního průmyslu, který ná
m zatím přinášel nejvýznamnější transmediální vyprávění je k recipientovi velmi štědrý co se reálií tvořících prostředí týká. Pokud bychom z nejrozsáhlejších transmediálních narací vybrali všechny tyto reálie vznikla by nám z tohoto výčtu macatá encyklopedie. U fikci jako je Star Trek nebo Star Wars výčet zahrnuje názvy planet, ras, jazyků, zbraní, vemírných lodí, technologických hraček a samozřejmě také bezpočtu postav, které mezi sebou vstupují do vztahů. Je třeba také poukázat na fakt, že tyto vztahy jsou často mezigenerační a typíckým znakem je dynastická determinace hlavního hrdiny toho či onoho vyprávění (v tomto ohledu bychom mohli podle Kirkegaardových měřítek označit transmediální vyprávění jako současnou analogii antické tragédie). Tedy co do obsahové stránky se transmediální narace rozpíná nejen geograficky ale i časově.
Transmediální vyprávění je však něco s čím Aristoteles v Poetice nepočítal. Pokud ideální délku dramatu označuje jako čas nutný k překlenutí všech pěti fází dramatického díla a o ideální velikosti uvažuje jako umírněném středu, pohybujeme se nyní zcela mimo jeho měřítko. Hlavní problém bude v tom, že transmediální narace na rozdíl od antické tragédie nejsou určeny ke konzumaci na jedno posezení (samozřejmě vyjma skalních fanoušků – maratonců). Například fikční vesmír Star Wars je neskutečně rozsáhlý svět jehož základ tvoří seriál, 7 filmů a ještě více počítačových her. Svých maximálních hranic dosáhne teprve stanou-li se další informace, další
díly do skládačky zbytečné a redundantní. To je samozřejmě velmi subjektivní a existují fanoušci, pro které je každé nové ovoce z produkce Lucas Arts dalším hřebíčkem do jejich milované původní trilogie. Druhou podmínkou musí být udržení konzistence tohoto fikčního vesmíru – je možné přidávat stále nové a originální informace, které se však nebudou nést v původním duchu, nebudou adekvátním doplněním původní myšlenky a ukáží se pro naraci jako celek rušivé. V takovémto případě opět narace překročila své formální hranice.
Zajímavé je také soustředit se na okamžik vzniku transmediálního vyprávění – logické je označit jej jako okamžik, kdy daná narace začne existovat minimálně na dvou médiích. Obvykle se pohybujeme v pořadí film – seriál nebo film – PC hra a obvykle seriál i PC hra nedosahují ani zdaleka kvalit původního filmu a spíš z něj jako béčkové produkty těží. Nicméně to co uškodí umělecké kvalitě původního produktu, přidá na jeho prodejnosti a začne prodejnost nového produktu – je možné tvrdit že vznik transmediálního vyprávění je současně vznikem nového marketingového zdroje skýtajícího neuvěřitelné sekundární (a velmi vysoké primární) zdroje. Podle psychologického jevu označeného roku 1965 Zajoncem (Efektem pouhého vystavení) „pouhá opakovaná expozice podnětu vede k postupnému utváření postoje známosti doprovázený pozitivní emocionální reakcí.“ Tento fakt je umocněn jíž výše zmíněnou životností, které tyto fikční vesmíry dosahují díky multimediálnosti, časté kultovosti a citováním v televizních show, seriálech a filmech. Jména obyvatel těchto fikčních vesmírů získávají pro nás status celebrity a tak je vymalováno – produkce si nemusí s kvalitou lámat hlavu. Umělecká úroveň si může spolu s narůstající familierností vyprávění dovolit klesající tendenci.

Jan Boroš