Monday, March 31, 2014

Do jaké míry jsou informace ve Wikipedii důvěryhodné?


Wikipedia - encyklopedie, kterou zná každý a jejíž informace většina z nás také velmi ráda využívá ke své práci, studiu či jen tak ve své touze se něco zajímavého dozvědět. Jsou ale informace v ní obsažené opravdu důvěryhodné? Abychom na tuto otázku mohli poskytnout kvalifikovanou odpověď, musíme se nejdříve podívat na proces hodnocení, kterým musely projít všechny články před jejich uveřejněním v této encyklopedii.

Wikipedia vznikla v roce 2001. Od té doby poskytla fenomenální množství článků. Díky některým z nich byla taktéž oceněna za vysokou kvalitu. Například v roce 2005 ji prestižní vědecký časopis Nature označil v některých vědeckých tématech za skoro tak přesnou jako Britannicu (největší tištěná encyklopedie na světě, vycházela od roku 1768 a od roku 2012 byla její tištěná verze pozastavena, nyní vychází na CD, pozn. red.). Na druhou stranu je třeba přiznat, že Wikipedii je často vyčítáno obrovské selhání úrovně kvality jejích článků. Například v roce 2005 byla v životopise novináře Johna Seigenthalera uvedena informace, že se podílel na atentátu na Johna Fitzgeralda Kennedyho. Stejně tak v roce 2009 nepravdivé citace z Wikipedie, uvedené v životopise skladatele Maurce Jarrea, převzala a uveřejnila řada předních mediálních organizací v jeho nekrolozích.
 
Hodnotící proces, kterým článek před svým zveřejněním musí projít, je charakterizován souborem kritérií (se čtyřmi hlavními požadavky a sedmi požadavky vedlejšími). Pomocí nich článek zhodnotí skupina ostatních přispěvovatelů Wikipedie. Jestliže ti následně odsouhlasí, že článek prošel souborem hodnotících kritérií, a tudíž může být na Wikipedii zveřejněn, vedoucí hodnotícího procesu či jeden z jeho zástupců udělí článku oficiální status ke zveřejnění. Takto zhodnocené články jsou způsobilé být uveřejněny i na hlavní straně Wikipedie.
 
Hodnotící kritéria pro zveřejňování článků jsou poměrně náročná. Například článek musí obsahovat podrobný přehled příslušné literatury na uvedené téma a text článku musí být poutavý, brilantní a na profesionální úrovni. V důsledku těchto přísných kritérií je na Wikipedii uveřejněn méně než jeden článek z tisíce. Vzhledem k těmto přísným kritériím hodnotícího procesu, vnímala dříve řada autorů publikované články na Wikipedii jako akceptovatelné zdroje ke svým vlastním výzkumům. Je třeba si ale také uvědomit, že hodnotitelé v procesu zveřejňování článků na Wikipedii jsou anonymní dobrovolníci, a neexistuje tedy žádný důvod pro to, abychom se domnívali, že tito lidé jsou dostatečně kvalifikovaní, aby dokázali odborně, nezávisle a objektivně posoudit kvalitu jimi hodnocených článků.



 
 Wikipedia má ovšem také řadu výhod, oproti ostatním encyklopediím. Například chybné informace v ní zveřejněné se dají snadno a rychle opravit. Když se vyskytne chyba v tištěné encyklopedii, zůstává v ní navěky. Ovšem díky skutečnosti, že Wikipedii může editovat téměř každý, není možné zaručit, že zveřejněné informace budou vždy správné. Dalšími nespornými výhodami Wikipedie je její otevřenost, široká dostupnost téměř kdekoliv a kdykoliv, mnohojazyčnost, aktuálnost apod. Musíme si ovšem uvědomit, že Wikipedia není primárním zdrojem, ale terciárním. V kvalitní vědecké práci ji tedy není možné citovat jako zdroj. Musíme si také uvědomit, že údaje, které jsou ve Wikipedii uveřejněny, byly již dříve publikovány někde jinde. (Wikipedia tedy nemá žádný vlastní výzkum, obsahuje pouze převzaté informace.)

V rámci průzkumu, který byl realizován novinami The Guardian, byli nezávislí experti požádáni, aby ohodnotili dva záznamy na stupnici od jedné do desíti. Tito experti takto ohodnotili články, které Wikipedia nechtěla publikovat. Průměrná hodnota těchto patnácti hodnocených článků byla 6,2. Tedy jen o 0,8 nižší, než byla průměrná hodnota u těch článků, které zveřejněny byly. Dokonce dva články byly experty ohodnoceny desítkou. V tomto průzkumu sedm článků z patnácti hodnocených bylo obodováno číslem sedm či více, což znamená, že jsou při pohledu na kvalitu srovnatelné s průměrným hodnocením publikovaného článku. Z tohoto průzkumu tedy jednoznačně vyplývá, že samotné zveřejnění článku nemusí vypovídat o jeho kvalitě a hodnotící proces je tedy realizován špatně.

Z uvedených informací jasně vyplývá, že pokud mají být na Wikipedii publikovány jen velmi kvalitní články, musí se změnit způsob hodnotícího procesu. Očividně bude nejlepší cestou zapojení odborníků do samotného procesu hodnocení. Ti, kteří přispívají svými články na Wikipedii, mají logicky tendenci odmítat hodnocení svých článků řadou neodborníků. Stejně tak je jim jasné, že odborníci nebudou pro Wikipedii hodnotit články zadarmo. Taktéž se domnívají, že by neměl být velký problém přijmout několik externích recenzentů a zapojit je do hodnotícího procesu. Během prvních osmi měsíců roku 2009 Wikipedia měsíčně identifikovala v průměru čtyřicet čtyři publikovaných článků, u kterých bylo třeba přezkoumat a znovu posoudit jejich kvalitu.

Tím, že se Wikipedii udělí významnost být považována za zdroj informací pro širokou veřejnost, vědci pak logicky přijdou s názorem, že jsou znepokojeni obsahem publikovaných článků. Jako příklad můžeme uvést editorial v prestižním vědeckém časopise Nature, kde vědečtí výzkumníci prohlásili, že je třeba číst Wikipedii opatrně a opravit ji s nadšením. Navíc začlenění expertních kritiků do procesu hodnocení článků by mohlo zapříčinit vstup většího počtu vědců na Wikipedii. Než se tak jednou stane, je nyní třeba brát informace publikované na Wikipedii s rezervou a raději si jejich věrohodnost ověřovat i z jiných zdrojů.

Více na:  http://firstmonday.org/ojs/index.php/fm/article/view/2721/2482.

Instagram jako nástroj moderní fotožurnalistiky?

Meryl Alper publikovala v září 2013 v New media &society článek o tom, jak funguje fotožurnalistika prostřednictvím mobilních aplikací ve válečných konfliktech, například v Afghánistánu. Meryl Alper působí na Univerzitě v Jižní Kalifornii ve Spojených státech, vystudovala komunikační studia a historii. Předmětem jejího zájmu je vzdělávání dětí a nová média.. K pracovním zkušenostem, vztahujícím se ke zmíněným tématům, patří například pozice výzkumné manažerky televizního pořadu pro děti – Sezamová ulice, či pořadů pro děti na stanici Nickleodeon. V současné době studuje doktorské studium, zaměřené na komunikaci a žurnalistiku. Téma fotožurnalistiky je jí blízké, protože propojuje nové technologie, žurnalistiku, i rovinu komunikace.
Používání mobilních fotografikých aplikací, jakými jsou např. Instagram či Hipstamatic ve fotožurnalistice, se ukázalo být kontroverzní. V těchto aplikacích se používají filtry, které mění realitu. Po zveřejňování fotografií americkými vojáky v Afghánistánu se otevřela etická debata. O tom, co je fotožurnalistika a co je jen ilustrace reality, kdo je autorem fotografií a zda je jeho pohled na věc a zaznamenání reality objektivní. V dnešní době má téměř každý smartphone, ale zdaleka to neznamená, že může být každý fotožurnalista.

Podle dat z roku 2013 vlastní v USA 56 % dospělé populace smartphone:



Některé fotografie pořízené chytrými telefony v Afghánistánu byly zveřejněny v médiích, a některé dokonce oceněné fotožurnalistickými cenami. Fotografie byly pořízeny pomocí aplikací, které fotku změní, udělají ji více dramatickou nebo naopak zjemní barvy, přidají filtry - možností je spousta.
Aplikace Hipstamatic, fungující na systémech iOS, byla poprvé nabídnuta v roce 2009, v posledních letech je její úspěch zastíněn aplikací Instagram, která běží jednak na iOS zařízeních, ale i na rozšířených Androidech, a umožňuje přímé nahrání na další sociální sítě. V březnu 2012 se obě zmíněné aplikace spojily.
Hranice mezi profesionální fotografií a amatérským focením se dnes téměř stírá. Pro žurnalistické účely používají i profesionální firmy aplikaci, jakou je  Instagram. Například Benjamin Lowy nafotil hurikán Sandy přes svůj iPhone a jeho fotografie byla použita na obálku časopisu Time.

Rozdíl mezi fotografií a ilustrací

Z úst kritiků zaznívají směrem k aplikacím na úpravu fotek následující výtky - fotografie nejsou etické, nereprezentují událost, jak vypadala za svého průběhu. Primárním posláním žurnalistiky je poskytovat veřejnosti události tak, jak probíhají, veřejnost má právo na pravdu a objektivní informace. Kolik manipulace sneseme u fotografií? Pokud fotograf nafotí materiál, než se použije v novinách, projde stejně úpravou v editačních programech. Ale manipulace nemusí probíhat jen v postprodukci. Je horší používání filtrů nebo nahromadění mrtvých těl, aby fotografie – bez použití filtrů – zachycovala něco, co se veskutečnosti nestalo?

Efekty z Instragramu či Hipstamaticu se na fotografii aplikují během procesu produkce fotografie, nikoli post. Programy používají algorytmické vzorce pro úpravu fotografií, třeba i dodání prasklin a prachu.  Kritici těchto programů používají mimo jiné argument, že to není fotograf, kdo dodává fotografii emoce, ale programátoři aplikací, kteří se rozhodnou, kterou barvu zvýrazní a kam přidají efekt.
Uživatelé programů pro úpravu fotografií se nesnaží vždy vytvořit fotografie, které vypadají vintage nebo retro. Snaží se vytvořit fotografie, které vypadají dobře, jsou zajímavé a na sociálních sítích budou žít vlastním životem – lidé je budou sdílet, komentovat. Každý z těchto uživatelů se může stát fotožurnalistou, pokud je přítomen nějaké události, vyfotí ji a fotku zveřejní na sociálních sítích. Hranice mezi profesionály a amatéry postupně mizí, protože najednou není problém zachytit realitu, telefony mají lidé stále při sobě a jsou tak stále připraveni.
Nicméně nesmí se zdát, že každá fotografie pořízená skrz Instagram je automaticky fotografií vhodnou ke sdílení a komentování. I na úrovni občanské žurnalistiky můžeme roztřídit fotografie na dobré a vhodné pro reportérské účely a na průměrné, které slouží uživateli jako záznam reality, s výpovědní hodnotou pro něj, ne pro širší publikum.
Se zvyšujícím se počtem chytrých telefonů, roste počet fotografií od vojáků samotných. Pro ně je to způsob, jak si vytvořit vzpomínky, zachytit to, co prožívají, fotografie do jisté míry suplují komunikaci s blízkými. Jsou autentické, focené z jejich subjektivního pohledu, nejsou to profesionální fotografové, ani žurnalisté. Nemají drahé objektivy, používají telefony, takže pokud chtějí zachytit detail, musí jít blíž. A kdo může jít blíže než samotní účastníci. Jejich zachycování účasti ve válce může mít mnoho podob – fotografie přírody, měst i pornografie. Vojáci zachycují svou každodenní činnost v neobvyklé situaci za neobvyklých podmínek, ve válce. 
Otázky kolem využívání Instagramu nebo Hipstamaticu otevírají další debaty o fotožurnalistice a moderních technologiích. Zástupci proudu sociální determinace by nejspíše řekli, že nejde o to, jestli použijete TYTO nástroje, ale JAK je použijete. Zástupci proudu technologického determinismu by zřejmě naopak kontrovali, že nejde o to, JAK nástroj použijete, ale JAKÝ nástroj vůbec použijete. Koneckonců realita není nic jiného než interakce mezi lidmi a technologiemi.

Najdeme v českých novinách fotku z Instagramu? Zatím ne.

V českém prostředí se zatím debaty na toto téma nerozvířily do takových rozměrů, jak je tomu ve Spojených státech. Česká média nevyužívají fotografie od uživatelů Instagramu, čas od času se objeví v médiích fotky z Facebooku, například při posledních povodních. Fotky to nebyly nijak upravované a používala je ve vysílání Česká televize. Nicméně se této diskusi do budoucna jistě nevyhneme, s rozšiřováním technologií a jejich využíváním v běžném životě i média u nás budou jednou stát před etickou otázkou, zda se jedná o fotografii nebo ilustraci.
Článek Meryl Alper shromažďuje názory a postoje k této problematice, s odkazy na další literaturu, na kterou bychom se mohli obrátit v případě hlubšího zájmu. Nejedná se o výzkum či zpracování dat. 

Zdroj: ALPER. War on Instagram: Framing conflict photojournalism with mobile photography apps. New Media.  DOI: 10.1177/1461444813504265. Dostupné z: http://nms.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1461444813504265 

Thursday, March 27, 2014

Zneužil Petr K. Bartošovou přes nový iPhone?

Iveta Bartošová brečí. Byla
bohapustě zneužita už i ke
zkratkovité mediální manipulaci.
„České rafinerie jsou v ohrožení. Vlastník pump Agip zvažuje odchod.“ Průšvih. A že zrovna u Agipky tankuju. No nic, je tam za rohem ó em fauka...
„Sběratelé vojenské techniky si zoufají, stát jim zpřísnil pravidla.“ Jen do nich. Ještě by to opravovali a obchodovali s tím na černém trhu, holomci…
„Europoslankyně: Babiš je ve vážném střetu zájmů, měl by se vzdát firem.“ No jistě, je to pacholek všežravý…
„Zakladatel Megauploadu míří do politiky, láká na svobodný internet.“ Sem s ním, vyměnit za Sobotku. Pokud možno okamžitě…
„Ministr chce chránit učitele. Ať se zvýší tresty za napadení, navrhuje.“ A kdo zvýší tresty učitelům za testy z chemie?
„Slovenská policie zatkla hledaného podnikatele a exzemanovce Jaroška.“ Dobře mu tak. Vždyť je to jedna verbež…
„Pražští zastupitelé napodruhé schválili seznam prací k dokončení Blanky.“ No a? Stejně je to tunel…
„Britská armáda vyhazuje do vzduchu prasata. Zachraňuje to životy, tvrdí.“ He he. Tak tohle si rozkliknu…

Člověk, který po vzoru Jarka Nohavici projel 27. března 2014 titulky (ve skutečnosti na internetu správně terminologicky zvané „nadpisy“, aby nedošlo k mýlce) zpravodajství na iDnesu, ví najednou o světě kolem sebe – i o něco dál – všechno podstatné.
Je to realita, dnes víc než včera. Místo celých zpráv si čteme jen nadpisy, podle nich si děláme úsudek a konfrontujeme ho s našimi dosavadními vědomostmi, často podobně velmi útržkovitě nabytými.
Ne, že bych to dočetl do konce, ale v The Harvard International Journal of Press/Politics číslo 12/24 z roku 2007 jsem narazil na článek s tak složitým názvem, že by jej obyčejný čtenář zpravodajského webu ani nepřelouskal celý a už by scrolloval na další. „Media-generated Shortcuts: Do Newspaper Headlines Present Another Roadblock for Low-information Rationality?“ se to jmenovalo, autorem je jistý pan Blake C. Andrew.
Jeho studie ukazuje, jak kanadští voliči ve federálních volbách v roce 2004 reagovali podle dojmů z novinových titulků, které přitom neodrážely vyznění témat, řešených uvnitř samotných článků.
Kanaďany ponechme jejich osudu, zajímavé je, že názory lidí opravdu mohou ovlivnit TITULKY…

A vlastně, proč ne? Copak vy čtete něco jiného?

Bavíme se o současnosti a o internetu, dostupném na kdejaké platformě, samozřejmě přenosné a všudypřítomné. Studie novinových stránek ponechme staromilcům, účinnost titulku – nebo chcete-li nadpisu – se s nástupem nových médií nesnižuje. Ona roste.
Zkratkovité věty, snažící se zaujmout, jsou totiž pohodlným zdrojem informací. Však je na tomto principu založen Twitter, představující aktuálně asi nejpopulárnější způsob získávání novinek v západní civilizaci.
Ve zmíněné studii se píše, že „titulky hrají klíčovou roli v tom, jak lidé vnímají zprávy.“ A také, že „Vzpomínka na to, jaký dojem zpravodajské médium zanechá v člověku, může být odlišná pro toho, kdo vstřebá veškeré dostupné informace k tématu, než když jen projede titulky.“

Potíž je, že lidé už dnes nic jiného v podstatě nečtou.

Petr K. s tímto textem vůbec nesouvisí.
Jeden z výzkumů Googlu třeba uvádí, že 44 % čtenářů jejich zpráv čte jen a pouze titulky. Popravdě – člověk by čekal ten podíl ještě větší. Zase ale, tenhle článek je první ve výsledku hledání klíčových slov jako „percent, readers, headlines“, takže lze jistě objevit i řadu relevantnějších, a hlavně, data pochází z pravěkého roku 2010. Za tu dobu už jsme zase o něco dál v povrchnosti.
Co třeba takhle: „Podle hloubkové studie American Press Institute šest z deseti lidí říká, že obyčejně nepokračují dál než k přečtení titulku, když pravidelně sledují zprávy.“
Tak tedy šedesáti procentům stačí jen nejnutnější mediální zkratka k získání povědomí o tom, co se děje… Titulky a nadpisy tím pádem mají vliv na myšlení lidí větší než samotné texty, které uvozují, jsou pro čtenáře často jediným kontaktem s obsahem sdělení. Ostatně, popřemýšlejte sami, kolik kompletních článků na zpravodajských serverech jste poslední dobou opravdu přečetli.

Doba velí: Nezdržovat se.

Současné titulky už by tak ve vlastním zájmu měly upoutat pozornost samy o sobě (jako ten s nebohými čuníky, šlapajícími v zájmu ochrany lidstva na miny). S nápaditým metaforickým dvojsmyslem si v neúprosném shonu nevystačíte. Role titulků vzrostla už jednoduše jen změnou prostředí, v němž se pohybujeme. Když totiž před sebou vidíte novinovou stránku a článek s titulkem, jednoduše existuje z čisté fyzikální zákonitosti šance, že vám zrak při přejíždění utkví na nějaké pasáži textu, kdyby vás náhodou nadpis neoslovil.
Ale teď, na homepage, kde se tísní reklamní bannery a fotografie, představuje titulek vějičku, která musí fungovat sama o sobě, aby vás nalákala. Není jiný způsob.
Nejde jen o uvození následného útvaru, je třeba donutit čtenáře – zákazníka, aby klikal. Proto se naprosto vážně řeší „optimalizace“ titulků a nadpisů. Nelze si napsat jen tak něco, vždyť podle nich se na internetu vyhledává. V nepřeberném množství informací tam plavou samy o sobě, ne jako součást média, které zastupují, pod jehož hlavičkou vyrazily do světa. Můžou zaujmout často jen nahodile, skrze odkaz, jede se tedy na klíčová slova, která nejvíc táhnou. Na obsah nehleďme, bratři a sestry, požadujeme klikající zástupy. Jeden klik = jeden údaj pro inzertní oddělení. A na co ony zástupy klikají? Na mrtvoly, na krev, na průšvihy, na sex, na Bartošovou.
Právě proto je ovšem často vyznění titulku zavádějící, což, jak už víme, vede k pokřivenému a zkratkovitému vnímání reality. Většina, která vstřebá jen titulek, už se nedozví, že vlastně ve skutečnosti jde o něco úplně jiného. Čtenáři, lehkomyslně surfující mezi kusými sděleními, se propadají do spirály, z níž není úniku, reagují jen na základě takzvaných „mentálních map“ na určitá opakující se slova. Například objeví-li se v nadpisu „podnikatel“ nebo „pražští zastupitelé“, nevím jak vy, ale já rázem čuju levárnu. Co když jde ale o vyloženě pozitivní novinku? To už se nedozvíme, protože jsme líní…
Komu se tedy podaří co nejzručněji nacpat do jedné řádky zásadní sdělení, vyhrává. Poví, co je třeba, a ještě na něj možná kliknou. Někdo moudrý pravil, že dnes se předává víc informací, ale méně vědomostí. Prozradil bych vám, kdo to byl, ale nemůžu to ve vyhledávači najít. Asi to bylo zadané se špatnými klíčovými slovy.

Jestli jste se dostali až sem, gratuluji, patříte k menšině. Ostatní si přečetli jen titulek. Zavádějící, samozřejmě.

Sunday, March 23, 2014

„Produžívat“ nebo jen užívat obsahy v rámci torrentových sítí?



Filmy, muzika, hry, software… To vše jsou data, která jsou dnes velmi lákavá díky internetu a jeho příjemné schopnosti zprostředkovat tento materiál snadno a rychle. Torrenty patří v současnosti mezi jedny z nejpopulárnějších způsobů, jak se rychle a pohodlně dostat k objemným informacím, které nás zajímají. 

V obchodech draze, na internetu zdarma?

Vyšel nový film a vy se jej nemůžete dočkat? CD s novinkou od vašeho oblíbeného interpreta ještě neproniklo skrze distributorskou síť do vašeho obchodu? Tu hru, o které psali na Games a Kotaku si prostě musíte vyzkoušet co nejdříve? A proč za ni vlastně utrácet, když ani nevíte, jestli vás bude bavit?

Obdobná dilemata dovedla šikovné uživatele k názoru, že sdílení těchto dat na internetových serverech je prostě fajn způsob, jak díky vzájemné výpomoci a s nízkým nákladem opatřit žádaná data. Na internetu dnes snadno naleznete torrenty těch nejnovějších filmů, softwaru nebo hudby, která v obchodech stojí nemalé peníze, nebo dokonce ještě ani oficiálně nejsou v oběhu.

Způsobů, jak soubory sdílet, se spolu s vývojem internetu a vynalézavostí jeho uživatelů objevilo za ta leta už mnoho. V mnoha případech se to však autorům příliš nevyplatilo a účastníci procesu čelili závažným obviněním z ilegální činnosti. A pak přišel torrent…

Jak ty mně, tak já tobě

Máme-li hovořit o tzv. „produžívání“ (pozn. angl. „produsage“), kdy se uživatel nějakého obsahu zároveň stává jeho tvůrcem, pak u torrentů nelze hovořit o samotné kreativní produsage ve smyslu samotného díla jako takového. U torrentů jde spíše o jakési „produžívání“ v rámci distribučních systémů. Řešíme tedy spíše samotnou produkci a procesy spojené se správou těchto děl. Uživatelé si vzájemně vypomáhají při dosažení společného cíle, tedy získání požadovaného souboru. Souvisle tedy využívají torrentové sítě ke stahování děl a zároveň sami poskytují svůj obsah „na oplátku“. Jak to celé vzniklo?

V minulosti bylo sdílení obsahů technicky hůře proveditelné a legálně zakázané, a tak vznikalo „DIY“ („do it yourself“) sdílení jako například Napster nebo Kazaa a další, které vyvinuly technologické, sociální a kulturální konvence sdílení do dnešní podoby. Oproti Napsteru jsou však dnešní technologie více decentralizované a je tudíž složitější postihnout individuální uživatele, kteří však kolektivně spolupracují na stejné věci. To je případ například dnešního BitTorrentu, nástroje pro distribuci souborů, který byl vyvinut jako interoperabilní, tedy se schopností systémů si vzájemně poskytnout služby mezi otevřenými komunitami.

http://www.google.cz/url?sa=i&rct=j&q=&esrc=s&source=images&cd=&docid=R9s7qWOcZjd42M&tbnid=pH5SojR0GnDZ2M:&ved=0CAQQjhw&url=http%3A%2F%2Fwww.mediatvcom.com%2Fbittorrent-3e-plus-gros-consommateur-de-bande-passante-en-europe%2F&ei=ZBQvU6DpH4HetAbPpAE&bvm=bv.62922401,d.Yms&psig=AFQjCNHxwYLzBWrqA8GWrCTwrfF6xlqy3g&ust=1395680726772682

Torrenty vlastně ani nejsou nasdílené samotné soubory, po kterých tolik prahnete. Tak jednoduché to není. Jedná se spíše o speciální malé soubory, které obsahují metadata s popisem cesty, jak se k požadovanému filmu, písničce nebo programu dostat. To tedy znamená, že torrentový soubor je vlastně pouze listem uživatelů („trackers“) a hash kódů. Na internetu se navíc nachází množství různých vyhledávačů, které mají obrovské databáze torrentů, a tudíž hledaný torrent najde i úplný laik, který se s rozšířenými možnostmi internetu teprve začíná kamarádit.

 

V torrentech platí rovnocennost

Jakmile začnete stahovat soubor, který vás zajímá, pak se program připojí na tzv. „tracker“, tedy server, který pomáhá při komunikaci mezi jednotlivci stahujícími stejný soubor. Tito uživatelé se nazývají „peers“, neboť stojí v rovnocenné pozici jako vy. Tato komunita, která je zcela otevřená vůči vstupu nových uživatelů, tak funguje bez jakékoliv hierarchie a vnitřní organizační pořádek je spíše řízen jistou fluidní heterarchií bez vnitřního členění důležitosti.

Díky tomu procesu pak server zjistí, kolik lidí vám aktuálně může aktuálně pomoci soubor stáhnout tím, že jej sami budou sdílet. Jedná se o uživatele, kteří v danou chvíli, kdy se připojíte, taktéž daný soubor stahují. Nezáleží tak ani na tom, zda mají staženo více souboru než vy, neboť celý proces neprobíhá lineárně (tedy nestahujete do někoho např. film od začátku), ale stahujete ryze nahodilé části souboru a tudíž můžete stahovat i od těch uživatelů, kteří mají méně stažených dat než vy, neboť vy právě potřebujete jejich část souboru. Dochází tak vlastně ke sdílení jakýchsi artefaktů děl, které jsou otevřené další interpretaci ze stran dalších uživatelů a jsou jakýmsi společným vlastnictvím všech, kteří se do procesu zapojí. BitTorrent a další platformy tak učiní z každého, kdo stahuje aktuálně obsah, zdroj pro sdílení obsahu dalšího uživatele nezávisle na další akci uživatele.

Tento proces tedy značí fakt, že kdo soubor stahuje, sám jej zároveň i sdílí. Tedy alespoň podle většinové praxe, neboť při nulové spolupráci by tento systém založený právě na rovnocenné výměně dat mezi uživateli fungoval efektivně jen stěží. Kde byste data získali, pokud by nikdo nesdílel a všichni jen chtěli stahovat? 

http://g3torrent.sourceforge.net/
Suma sumárum v podstatě díky torrentovému klientovi (populární je například i uTorrent) stahujete díky torrentovému souboru s definovanou cestou soubor po malých částech od velkého množství uživatelů, kteří jej mají ve svém počítači a sdílejí jej. Vzájemnou výpomocí jste tedy schopni dílo sdílet a replikovat ke všeobecné spokojenosti všech (a nelibosti těch, jejichž práva jsou případně porušována), kteří jsou v procesu zapojeni.

Komunita okolo torrentů je navíc neskutečně silná a má tendenci dodržovat určitá pravidla nebo postupy zajišťující bezchybný proces přenášení dat po síti. Setkáváme se tak s komunálními hodnotícími prostředky s poměrně přesnými faktickými popisy problémů, kvality, charakteru díla a dalšími informacemi pro větší přehlednost.

 

Co na to zákon?

Nad tím vším však visí jeden obrovský háček. Je to vše vůbec legální? Odpověď: Pokud sami bez oprávnění sdílíte soubory nebo dokonce jen jejich části chráněné autorským právem, tak se můžete se zákonem potázat, pokud se zapojíte do tohoto kolektivního procesu produkce.

Většina trestných činů u nás týkající se porušování autorských práv prostřednictvím Internetu je páchána právě tím, že pachatel nějakým způsobem umožní ostatním zájemcům přístup k produktům či datům, které obsahují autorsky chráněné díla, a to buď nabídkou v inzerci po Internetu a po jeho objednání následným prodejem neoriginálního díla a dále umístěním díla na různé FTP servery, nebo tzv. sdílením v peer-to-peer sítích, kam patří i torrenty, a dalších.

Z předcházejícího textu vyplývá na povrch jedna zásadní informace důležitých pro utřídění této problematiky do zákonného rámce. Při stahování filmů přes torrenty data většinou nejen sami získáváte od ostatních rovnocenných uživatelů, ale zároveň je sami sdílíte, na což autorský zákon v našich poměrech nahlíží velmi nelibě. Tedy alespoň v případě, že se jedná o obsah podléhající ochraně autorských práv a jeho šíření bez souhlasu jejich majitele, což si troufám tvrdit, že nějakých 99 % veškerých materiálů, které jsou přes torrenty sdíleny.

Takže ano, obecně lze říci, že takové produktivní sdílení je nelegální záležitostí. V opačném případě, kdy data nejsou pod autorským zákonem nebo jsou volně distribuovatelná (např. Linux), je stahování legální. Je ale nutno dodat, že z hlediska torrentů, kde vlastně nesdílíte samotné soubory, ale pouze jakési artafakty, je právní postih daleko složitější a právo nejednoznačné, díky čemuž si nemálo právníků již vylámalo zuby.  

Kromě toho platformy typu BitTorrent sice operují na bázi sdílení distribučních kapacit každého uživatele v síti, a tedy čím více lidí sdílí, tím samozřejmě lépe a samotné stahování probíhá mnohem rychleji (na rozdíl od tradičních způsobů stahování například pomocí FTP serverů, kde velký počet uživatelů je spíše na škodu). Lze to však i bez toho, abyste se aktivně účastnili sdílení vlastního obsahu na oplátku a stali se tzv. „seeders“. Nezapojíte se tím do aktivního procesu „produžívání“, ale zůstanete pouhými uživateli, kteří jen užívají dílo, tedy stahují („leechers“).

Z hlediska stahování je pak přes všechna práva autorů a i ostatní práva chráněná autorským zákonem dána benevolence vůči uživatelům získat i neoriginální kopii díla. Podle autorského práva se totiž za nelegální užití díla se nepovažuje užití pro osobní potřebu vyjma počítačového programu či databáze. Pro osobní potřebu se užití díla rozumí v rodinném kruhu zhotovitele rozmnoženiny, kdy účelem je většinou zábava. Do autorského práva tak nezasahuje ten, „kdo pro svou potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla, přičemž rozmnoženina zhotovená pro osobní potřebu nesmí být použita k jinému účelu“ (Autorský zákon, § 30). 

Z toho tedy vyplývá, že rozmnoženinu může pořídit jen ten, kdo ji pak následně bude užívat. Jakékoli zasahování jiné osoby, která by vyráběla kopii na objednávku, i když pro osobní účely objednavatele, by bylo považováno ze strany zhotovitele za trestné. Tolik jen velmi stručně k výjimce samotného zákona, který je však samozřejmě mnohem komplexnější. Dilema, zda sdílet nebo jen užívat, ale může mít mnohem hlubší význam i pro další strany…
 

Torrenty mohou uškodit ale i prospět

Zatímco uživatelé se radují z bezplatných obsahů, hudební či filmový průmysl především, který se snaží o návratnost svých nemalých investic, rozhodně nadšením z torrentů neoplývá. Vždyť z toho nic nemají a investice do produkce a propagace děl jakoby spolu se sdílením mezi uživateli propadaly kanálem.

Ovšem s tím, jak roste počet nezávislých a méně známých autorů například hudby, tak nejenže narůstá boj proti sdílení běžnými uživateli a posluchači, ale také proti samotným autorům, kteří svou hudbu dávají ke stahování a obírají tak produkční společnosti o peníze.

Těmto autorům však sdílení pomocí torrentů může napomoci, aby je publikum vůbec mělo šanci objevit a poznat tak něco nového, nekomerčního. Peer-to-peer sítě se tedy mohou sice stát zlem pro vydavatele, ale mohou také vést uživatele k poslouchání méně známých nekomerčních umělců, kteří se do rádia a televize jen tak jednoduše nedostanou.

Útoky ze stran hudebního či filmového průmyslu a další sice oprávněné, ale mohou být také naprosto kontraproduktivní a jen podporují další šíření za hranice zákona namísto toho, aby se společnosti poučily o tom, co skutečně uživatelé, posluchači a diváci chtějí.

Produkovat, užívat nebo „produžívat“ v rámci networkingu na torrentových sítích? Na jednu stranu zde řešíme legální aspekt celého procesu a škodu vzniklou producentům. Na druhou zde ale máme pozoruhodný příklad efektivně fungující systému založeného na disciplíně a kooperaci mezi účastníky procesu. Ti svou činností navíc napomáhají šířit do povědomí i nekomerční obsahy, které by se jinak do povědomí dostávaly mnohem hůře. Dilema tedy zůstává zatím nevyřešeno. 


Tento článek má pouze informativní charakter a nemá v žádném případě sloužit k jakékoliv podpoře ilegálního sdílení dat na internetu.

Zdroj: Zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů [online]. [cit. 2014-03-23]. Dostupný z www < http://bit.ly/1m0MyWk >

Saturday, March 22, 2014

Metapedie - alternativní wiki s nádechem extremismu

Kdo byla Hitlerova pravá ruka? Jaké postoje zastávala Frankfurtská škola? Když chybí odpověď, lidé se mnohdy zeptají české Wikipedie. Zná totiž odpověď skoro na všechny otázky. Jde o příklad takzvané kolektivní inteligence, který zná snad každý. Webů s označením wiki ale existují v tuzemsku desítky. Jedním z nich je kontroverzní projekt starý pouhých sedm let - Metapedie. Řada odborníků upozorňuje, že "mozek" v tomto případě tvoří pravicoví extremisté. A varuje: lidé si mohou Metapedii s Wikipedií snadno splést.



Přišla digitální éra a bez síťových médií si už život dovede představit jen málokdo. Popularita knihoven markantně klesá. Proč tam taky chodit, když se dá téměř vše nalézt na internetu, říká si řada lidí. Roste proto obliba takzvaných wiki, tedy hypertextových dokumentů, kde obsah plní sami uživatelé. Zároveň o něm diskutují, navzájem opravují chyby a snaží se dobrat k co nejpřesnějšímu výsledku, na němž by panovala shoda co nejvíc lidí.

Víc hlav víc ví, spolupráce ale má své limity

Tyto weby představují ukázkový příklad kolektivní inteligence. Francis Heylighen definuje ve svém článku Collective Intelligence and its Implementation on the Web: Algorithms to Develop a Collective Mental Map pojem inteligence jako "schopnost řešit problémy". U kolektivní inteligence jde pak o princip "víc hlav víc ví". Dochází k dělbě práce, zpětné vazbě a jakémusi průměrování znalostí přispívajících dobrovolníků. Z aktivity ostatních má užitek jedinec a z jeho práce naopak zase všichni ostatní. Kolektivní inteligence se tak zvyšuje. Ke stoprocentní "pravdě" ale prakticky dojít nelze. Lidé si totiž mohou obsah interpretovat jinak, než zamýšlel autor. Heylighen hovoří o limitech individuální inteligence, která s sebou přináší omezené možnosti spolupráce.

"Kolektivní inteligence je velice široký koncept. Existuje i ve zvířecí říši - třeba u včel nebo u mravenců. Díky tomu, že lidé používají jazyk a mají vlastní kulturu, u nich došlo k posílení této schopnosti. Můžeme klást otázky, vyprávět příběhy, vést dialog, což zvířata nemohou. Každá technologie napomáhá naší schopnosti používat jazyk a rozvoji naší kolektivní inteligence," říká v rozhovoru uloženém na YouTube francouzský filosof a mediální odborník specializující se na kolektivní inteligenci Pierre Lévy.




Nejznámější česká internetová encyklopedie vznikla v roce 2002 jako jedna z jazykových variant mnohojazyčné Wikipedie. Obrovský zájem veřejnosti o fungování české Wikipedie je patrný z počtu článků, které jsou k dispozici online. K 10. březnu 2014 jich uživatelé vytvořili 290 359. Wikipedie o sobě na webu píše, že se považuje za encyklopedii se "
svobodným (otevřeným obsahem)". Zásadním pravidlem je "nezaujatý pohled tvůrce příspěvku a ověřitelnost údajů v článku".



Metapedie chce zdůraznit témata, o nichž se jinde nepíše

Ozývají se ovšem kritické hlasy, které nejznámější internetové encyklopedii vytýkají, že propaguje hlavně liberální a levicové názory na úkor konzervativních myšlenek. V roce 2006 proto vznikl ve Švédsku kontroverzní projekt Metapedie. Už o rok později přišla německá verze a v roce 2007 verze česká. Na webu se definuje jako "elektronická wiki encyklopedie o společnosti, kultuře, umění, historii, filozofii a politice" a deklaruje svou nezávislost na ostatních jazykových verzích.  Metapedie se považuje za alternativní wiki, kde se svého místa dočkají i témata, která Wikipedie opomíjí. Zajímavý je ale i další bod - Metapedie se totiž zaměřuje rovněž na témata, v nichž ostatní encyklopedie "selhávají". Pravděpodobně se tím myslí, že na téma nebylo pohlíženo ze "správného" úhlu pohledu nebo u hesla určité pro tvůrce Metapedie zásadní informace chyběly.

Po sedmi letech fungování české Metapedie lze konstatovat, že Wikipedii konkurovat nemůže. K 10. březnu 2014 nabízela pouhých 724 hesel. Oficiálně se mezinárodní Metapedie vymezuje vůči Frankfurtské škole, což je znát i u české verze. Jedním z témat na české Metapedii je třeba kniha Smrt Západu amerického konzervativního politika Patricka Buchanana. Uživatelé v něm připomínají, že Buchanan obviňuje z úpadku Západu mimo jiné i neomarxistické filosofy a silně se vymezuje vůči multikulturalismu. Metapedie se dívá kriticky na dogmatické vnímání určité historické události či definici konceptů a výrazů. Prosazuje hlavně nacionalistické a konzervativní přístupy.

Hned po spuštění české a slovenské verze Metapedie se v médiích objevily značně kritické ohlasy: encyklopedii prý tvoří stoupenci krajní pravice. Podobná varování už přitom vydali i němečtí politici poukazující na propagaci neonacismu v německé verzi Metapedie. "Tyto stránky propagují myšlenky fašismu a extremismu, i když se to může dít skrytou formou, například výběrem jen určitých skutečností, rétorikou a podobně," sdělil Aktuálne.sk expert na extremismus ve střední Evropě Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně. Česká policie se tehdy na Metapedii zaměřila a došla k závěru, že encyklopedie sice obsahuje popis osob a uskupení extremistického charakteru, na druhou stranu ale nenašla tendenční obsah. Proto nezasáhla. Mluvčí Policejního prezidia ČR podplukovník Pavla Kopecká tehdy Aktualne.cz řekla, že policie ale bude wiki dál bedlivě sledovat.

Zájem o témata spojená s nacismem je znát

Že obsah Metapedie vytvářejí hlavně uživatelé, kteří cílí na krajně pravicová témata, je jasné už z náhodného vyhledávání příspěvků. Třeba u pojmu Evropa píší o "filosofech", kteří vymezili pojem jako souhrn lidí. Mezi filosofy řadí hned na prvním místě Adolfa Hitlera a citují: „Evropa není jen pojem zeměpisný, ale otázka pokrevní spřízněnosti.“ Další příspěvky pak formou výkladu informují třeba o neonacistické skupině Útok nebo takzvaném zločinu bez oběti, kde jako příklad uvádějí popírání, zpochybňování či schvalování nacistické nebo komunistické genocidy. Velký důraz kladou uživatelé Metapedie na roli Československých legií.

Kolektivní inteligence jedním směrem orientované skupiny lidí bude už ze své podstaty produkovat obsahy, které se budou týkat témat, jež tuto skupinu zajímá. Žijeme ale v demokratické zemi, v níž se uznává svoboda slova. Ať už pokládáte Metapedii za dílo krajní pravice, nebo naopak oceňujete existenci encyklopedie s alternativními názory, jisté je jen jedno: stoprocentní shoda stejně neexistuje. A taky to, že policie o porušení zákona zatím nemluví.