Neviditelná vizualita: rozšířená realita v umění a současná mediální ekologie

Invisible visualities: Augmented reality art and the contemporary media ecology

Článek Invisible visualities: Augmented reality art and the contemporary media ecology byl poprvé publikovaný v časopisu Convergence: The International Journal of Research into New Media Technologies 12. prosince 2013. Jeho autorkou je americká odbornice na tematiku nových médií Amanda Starling Gould. Amanda Starling Gould působí jako vědecká pracovnice na Duke University v Severní Karolíně. Ve své akademické činnosti se věnuje zejména kultuře technologické společnosti, rozšířené realitě nebo architektuře informací. V současné době pracuje na disertační práci na téma Digitální metabolismus: Mapování digitálního prostředí humanitních oborů a zároveň vede přednášky z oblasti teorie médií se zaměřením na digitální média.

Autorka se v článku zabývá tématem augmentované neboli rozšířené reality v umění a mediální ekologie, kterou přinášejí současná média. Klade si otázky, proč rozšířená realita v umění hraje roli jako forma kulturního vyjádření, jak přispívá k teoretickému diskurzu současné technologické vzdělanosti a na příkladu několika vybraných uměleckých děl využívajících augmentovanou realitu ukazuje specifika této oblasti umění a souvztažnosti s některými současnými mediálními teoretiky. Ve článku čerpá autorka z myšlenek teoretiků Michela Foucaulta, Marka Hansena, Katherine Hayles a dalších.

Rozšířenou realitu neboli augmentovanou realitu (také označovanou zkratkou AR) můžeme definovat jako pohled na skutečnou realitu prostřednictvím technického zařízení, které tuto okamžitou realitu pozorovateli rozšiřuje o počítačově vytvořené smyslové prvky. Těmito prvky můžou být nejčastěji vjemy zrakové (statické i pohyblivé), sluchové, hmatové, nemůžeme ale vyloučit ani vjemy hmatové, čichové a chuťové. V praktickém využití funguje rozšířená realita tak, že pozorovatel využívá k vnímání svého okolí technické zařízení (nejčastěji mobilní telefon, tablet nebo wearables), které v reálném čase deformuje skutečnou realitu. Může docházet i k přímé interakci s pozorovatelem a rozšířená realita je většinou vázána na konkrétní geografickou polohu.

Zdroj: Journal.media-culture.org.au

V umění je rozšířená realita využívaná jako forma uměleckého vyjádření, které narušuje tradiční pojetí vizuálního umění. Autorka v souvislosti s rozšířenou realitou v umění užívá pojem invisible visualities, který zde překládám jako neviditelná vizualita. Tento pojem vystihuje praktické fungování AR v umění: v reálu neextistují dané umělecké předměty v hmatatelné podobě, artefakt se může zrodit pouze technickýcm zprostředkováním.

Autorka uvádí několik konkrétních příkladů uměleckých děl, aby demonstrovala možnosti a rozmanitost AR v umění a poukazuje na jeho význam v rámci současného estetického vyjádření.

Dílo umělkyně Tamiko Thiel Jasmine Rain Birdcage pracuje s publikem v rámci prostoru. Divák se skrze technické zařízení objevuje uvězněn ve zlaté kleci. Toto dílo reaguje na politické a lidskoprávní otázky. Jejím dalším dílem je Reign of Gold, které bylo navázáno na akce Occupy Wall Street. Thiel zde nechala “zasypávat” úsek Wall Street zlatými mincemi. Dílem Transformation zase poukazuje na klimatickou změnu spekulativními obrazy budoucnosti různých měst a oblastí v kombinaci s jejich současným obrazem. Na některém místě tak divák spatří větrné mlýny uprostřed města nebo slunečnicemi porostlý chodník.

Zdroj: Museumofcontemporarycuts.org

Podobný námět zvolil i umělec Mark Skwarek, který nechal ve svém díle Flood (virtuálně) zaplavit vodou sledovaná místa. Jedná se o místa, kde se předpokládá v budoucnu zaplavení vlivem klimatických změn.

Jinou formu AR do umění přináší umělkyně Helen Papagiannis, která ve svém umění využívá i hmatové vjemy. Pracuje s reálnými předměty, jako je socha nebo tištěná kniha, a využívá je jako další vrstvu svého díla. V knize Who’s Afraid of Bugs? rozšiřuje zdánlivě obyčejnou dětskou knihu o 3D animované sekvence hymzu. Její představy jdou ale ještě dále a jejím cílem je zahrnout do díla i hmatové vjemy, aby se mohl čtenář hmyzu i “dotknout”.

Jako speciální formu využití AR v umění autorka uvádí performativní umění. Autory jedné z AR performance jsou umělec Mark Skwarek, choreograf Alan Sondheim a tanečník Foofwa. V jejich performance Foofwa tančí s avatarem, který exitstuje pouze v rozšířené realitě. Podobnou perfomance, s názvem DansAR 01, připravili také v malmöském Dansteater a zapojili do ní i samotné diváky. Ti procházejí prázdným sálem, které se ale v obraze zaplní tanečníky prostřednictvím AR a diváci s nimi můžou i interagovat.

Autorka se zabývá také tím, jakou roli hraje rozšířená reality pro sbírky a výstavy muzeí a jaký je její potenciál. V současné době využívá už mnoho muzeí QR kódy, jejichž načtení přináší doplňující informace k výstavě, ve většině případů v textové formě. Existuje ale také platforma Aurasma, která umožňuje interakci s reálným uměleckým dílem umístěným v galerii použitím obrázků, videí nebo animace. Dalším příkladem jsou instituce The Museum of London a City of Philadelphia Department of Records, které připravily výstavy využívající kombinaci fotografií z muzejních sbírek a současné podoby lokací fotografií.

Tyto příklady podle autorky odpovídají na kritické otázky teoretiků ohledně nejisté budoucnosti sbírek. Užití AR otevírá nové možnosti využití sbírek i s ohledem na technologickou determinaci současné společnosti. Další potenciál AR vidí ve využití technologií jako nového nástroje pro archivaci uměleckých děl, která, jak zmiňuje, v dnešní době užívají více smyslových vjemů než dříve.

Autorka na uvedených příkladech sleduje význam a roli uměleckých děl s rozšířenou realitou. Navazuje na názor umělce Jordana Crandalla, že prostřednictvím technologicky rozšířeného vnímání se objevují vzorce a díla, která by samotným okem nemohla být spatřena. Rozšiřuje tak tradiční pozorovací schopnosti a intuici.

Augmentovaná realita v umění zatím není masově rozšířená a v českém prostředí na ni narazíme jen s obtížemi. AR se snaží ve svých expozicích využít například tvůrci projektu NaFilm, jehož cílem je představit český film originálním způsobem. V ČR se setkáme spíše s využitím AR v oblasti marketingu.

Technologické a mediální podmínky naší společnosti se neustále vyvíjejí a je tedy přirozené, že se tyto změny projevují i na uměleckém poli. Využití rozšířené reality otevírá umělcům prostor pro vytváření nových zážitků a zkušeností, které je dílo schopno přinést publiku. Je otázkou, jestli se rozšířená realita stane v budoucnu masově využívanou uměleckou formou. Bezpochyby je to ale inovativní forma, která otevírá mnoho možností a na rozdíl od klasických obrazů, soch či dalších forem dokáže podněcovat u diváka více smyslů a přinášet mu různé kombinace vjemů.

Autor: Barbora Kohoutová

Zdrojový článek:

STARLING GOULD, Amanda. Invisible visualities: Augmented reality art and the contemporary media ecology. Convergence: The International Journal of Research into New Media Technologies [online]. 2013, 20(1), 25-32 [cit. 2017-04-14]. DOI: https://doi-org.ezproxy.is.cuni.cz/10.1177/1354856513514332. Dostupné z: http://journals.sagepub.com.ezproxy.is.cuni.cz/doi/full/10.1177/1354856513514332