Semestr: seriál v novém formátu

Rozhodně nejzajímavějším počinem v seriálové tvorbě poslední doby je seriál Semestr, který na podzim loňského roku představila internetová televize Stream.cz. Seriál má celkem šest dílů, každý se stopáží asi 20 minut, které byly zveřejňovány v týdenních intervalech, prvního dílu se diváci dočkali 1. 11. 2016. Režie se ujal sedmadvacetiletý Adam Sedlák, který je i spoluautorem scénáře k seriálu.

Ve srovnání se současnou televizní seriálovou tvorbou, kdy všechny televizní stanice vysílají seriály jako přes kopírák, je Semestr rozhodně seriálem vyčnívajícím z řady.

Jedinečnost seriálu však není v příběhu, ten je celkem běžný, vztah dvou mladých lidí, kteří jsou rozděleni odjezdem jednoho z nich na půl roku do zahraničí. Seriál je však jedinečný formou zpracování, neboť se téměř celý odehrává na plochách notebooků a chytrých telefonů hlavních hrdinů.

Formát to sice není nový, je však téměř neokoukaný.  V roce 2014 byl touto formou natočen americký horor Odebrat z přátel. Ten však byl v provedení mnohem důslednější, zabírána byla staticky pouze jediná počítačová plocha. Naopak Semestr střídáním záběrů na jednotlivá zařízení aktérů udržuje pozornost diváka. Kamera se zaměřuje na kurzor myši, který rychle střídá textové konverzace, webové stránky internetu, či videohovory.

Hlavními hrdiny seriálu jsou dvaadvacetiletá Amálie a její pětadvacetiletý přítel Damián. Amálie je studentka filmové vědy, která se touží dostat na FAMU, prožívá trochu existenční krizi, neví, jestli to, co studuje, chce studovat, neví, co by mohla ve svém životě vlastně dělat. Damián studuje ekonomii a odjel na půl roku na Erasmus do Berlína. Dále se v seriálu setkáváme s Amáliinými přáteli dvaadvacetiletou Pavlínou, píšící úspěšný fashion blog, a třiadvacetiletým Štěpánem, který vyvíjí online aplikace. Nejedná se o příliš sympatické hlavní hrdiny, avšak jsou celkem uvěřitelní. Výběr herců a herecké ztvárnění je velmi povedené.

Seriál nás provází šesti měsíci, tedy jedním semestrem, života dané čtveřice, a to prostřednictvím on-line komunikace a jejích výstupů na sociálních sítích. Sledujeme především vztah Amálie a Damiána, který se po dvou letech dostává z reálného života na plochy obrazovek.

Semestr je založen na snaze co nepřesněji zobrazit každodenní život, pomocí nezvyklé formy ukazuje všední věci dnešních dvacátníků, ale především styl jejich komunikace, tzv. multitasking, hovory v podstatě o ničem důležitém, ukazuje nám virtuální vztah, emoce ztracené v komunikaci, ploché prožívání problémů, které nejdou popsat ve zprávách ani nejsou vyřešit při nekoncentrovaném hovoru. 

Seriál rozhodně nepřináší složité dějové linky, představuje každodenní starosti, proto se zpočátku může divákům zdát, že je vlastně seriál o ničem, nic zásadního se během jednotlivých dílů nestane. Každý z dílů řeší několik dějových linek, které však ve finále zůstávají nedořečené. Ústřední otázkou seriálu však zůstává, zda dokáže vztah na dálku díky moderním technologiím přežít nebo naopak bude těmito zničen.

Aby mohl seriál vzniknout, museli tvůrci založit na sociálních sítích neuvěřitelných šedesát profilů fiktivních postav, přičemž tyto profily uvěřitelně provázat, s čímž samozřejmě souviselo pořídit fotografie zobrazené na facebookových profilech. Uživatel těchto stránek, který seriál nezná, by vlastně vůbec nepoznal, že se nejedná o profily skutečných osob. V jedné scéně v seriálu vidíme, jak Amálie hodnotí filmy na ČSFD, přičemž na stránkách ČSFD skutečně nalezneme její uživatelské jméno a hodnocení celkem 639 filmů a k 11 je napsán i komentář. Stejně tak fashion blog Pavlíny je dohledatelný, a to i hodnocení Damiána na něm ohledně koupě bot. V daném můžeme spatřit případ transmediálního vyprávění. Henry Jenkins definuje transmediální vyprávění jako proces, kdy se příběh rozvíjí několika různými médii, což v daném případě se děje prostřednictvím facebookových profilů hlavních hrdinů nebo profilu na ČSFD či fashion blogem. 

V Semestru pak můžeme vidět i prvky produsage, tedy spojení rolí tvůrce a uživatele, například když Damián dá na Facebook video z návštěvy Amálie v Berlíně, které najednou začnou všichni komentovat a sdílet. Na tomto videu se však dá i dobře demonstrovat rozdíl mezi reálným životem a jeho prezentací na sociálních sítí, kdy Amálie Damiánovi vyčítá, že svoji návštěvu rozhodně nevnímala tak, jak je vykreslena videem. 

 Za seriálem stojí lidé, kteří jsou ve věku podobném jako hlavní hrdinové, a tito vypráví skrze fikci v podstatě o sobě, respektive o své generaci. Dosud o mladých lidech tvořili lidé minimálně o jednu generaci starší, čímž nikdy nevznikl snímek, který by vypovídal o skutečné generaci tzv. mileniálů, autoři buď čerpali inspiraci ze svého mládí, nebo prezentovali mladé zkresleným pohledem.

Generace Y reprezentuje generaci dětí narozených mezi roky 1986 a 1995, tedy ty, kteří vyrůstali spolu s moderními technologiemi. Této generaci se také říká mileniálové, neboť dospívali na přelomu tisíciletí. Jejich vývoj poznamenaly nové technologie, dostupnost informací a možnost komunikovat s lidmi z různých částí zeměkoule v reálném čase.  Seriálem jsou prezentování jako dvacátníci, co už nejsou dětmi, ale ještě o sobě nesmýšlejí jako o dospělých.

Forma komunikace odehrávající se mezi hlavními hrdiny, tedy převážně na obrazovkách počítačů a displejích mobilních telefonů, ale především rychlé změny mezi jednotlivými činnostmi, které zvládají při komunikaci, představují to, co je charakteristické pro současnou generaci dvacátníků.

Prostředí internetu je zajímavě využito k ironizaci proneseného, ukazuje nám různé verze textu, představuje rozdíl mezi tím, co postavy říkají, že dělají a tím, co je na obrazovce vidět, zajímavé je i sledování neodeslání napsaných zpráv, tedy toho, co chtěly postavy říci, ale nakonec si to rozmyslely.

Seriál se nesnaží divákům něco předat, nepůsobí vůbec tendenčně, neříká, zda tento styl komunikace je dobrý nebo špatný. Tvůrci nám ukazují nepochybně světlé stránky on-line prostředí, když Amálie může být s Damiánem ve spojení každý den, přestože jsou od sebe vzdáleni stovky kilometrů. Na druhou stranu ukazují i stinnou stránku. 

Autorka: Jana Trkovská