Z příjemce spolutvůrcem: transmediální vyprávění v sociálním výzkumu

Autorka článku Donna Hancox je ředitelkou kvality výzkumu na Fakultě kreativního průmyslu na Queenslandské technologické univerzitě. Hojně publikuje v oblasti inovací v narativní výzkumné metodě za užití transmediálního vyprávění a jeho potenciálu v hlasech marginalizovaných skupin. Její výzkum zahrnuje projekty komunitního vyprávění za použití digitálních technologií. 

Role narace v kontextu sociálního výzkumu prošla za poslední tři desetiletí významnou proměnou. Vyprávění výrazně ovlivnilo výzkumné metody v oblasti sociálních věd a také změnilo způsoby reprezentace sesbíraných dat. Přispělo k porozumění kontextu zkoumaného prostředí a jeho nejjemnějších specifik. Zatímco hlavním účelem kvalitativního výzkumu je odhalit převládající trendy, vyprávění má za úkol na jednotlivém příběhu odhalit i ty nejjemnější nuance. Vedle akademického užití sociálního výzkumu založeného na vyprávění převládá názor, že vyprávění představuje stavební kámen veřejného porozumění a má zásadní vliv na změnu veřejného mínění v určitých otázkách. Na konci 90. let vlivem digitálních technologií tyto příběhy dostaly nové rozměry: musely být produkovány rychle a sdíleny do široka. V poslední dekádě se tato dříve odborná doména otevřela pro neodbornou veřejnost, což je fenomén mající původ v nových médiích. Právě transmediální vyprávění znamenalo díky novým technologiím jednu z nejvýznamnějších transformací vyprávění jako výzkumné metody. Vůbec poprvé bylo představeno mediálním teoretikem Jenkinsem v roce 2003. Popsal je jako to, co “rozkládá se napříč multimediálními platformami, kde každý nový text přispívá k dobru celku.” Transmediální vyprávění se však začalo brzy rozvíjet neočekávanými cestami. Zatímco prvními opakujícími se schématy byly hrané filmy a televizní seriály, které spolu s doprovodnými produkty šly nad hranice hlavního příběhu, současným trendem v multimediálním vyprávění je produkce celistvého příběhu, který jde jak nad časový rámec a detaily hlavního příběhu či na hlavní příběh nahlíží z jiného úhlu pohledu. Jednou ze základních filozofií je přijetí konceptu decentralizovaného autorství, kdy není upřednostňována jedna část příběhu nad druhou. Tento článek odkrývá způsoby, jakými může transmediální vyprávění přispívat k užití vyprávění při sociálnímu výzkumu, zkoumá jeho roli při sociálních změnách a vyzdvihuje jeho jedinečnost při práci s komunitami.

Transmediální vyprávění díky své mnohovrstevnatosti a dialogičnosti umožňuje, aby osobní vyprávění vytvářelo horizontální autorství a dále nabourávalo koncept profesionálního vypravěče. Nejšířeji zaběhnuté způsoby transmediálního vyprávění vzešly z komerčního rámce jako metoda kreativního marketingu pracující se zapojením publika. Na dvou projektech - Highrise a 18 Days in Egypt autorka ukazuje, jak může transmediální vyprávění posloužit sociálnímu výzkumu pro využití inkluzivních metod a spolupráce se zkoumanými subjekty za současného rearanžování závazku pouhé participace na výzkumu. Tyto projekty, které byly vytvořeny v rámci komunit, nabízejí za užití médií inovativním způsobem nové porozumění danému prostředí. Highrise je mnohaletým multimediálním dokumentárním co-experimentem Národní filmové rady Kanady sestávající ze dvou částí Out my window a The One Millionth Tower. Jeho smyslem bylo namísto pouhé dokumentace zaznamenat, jak samotný tvůrčí proces přispívá sociální inovaci (http://highrise.nfb.ca). Tvůrkyně Out my window Katerina Cizek popisuje, že samotné příběhy vycházejí ze vztahů, které vyplynuly z primárního výzkumu a tento proces se podobá způsobům, jak jsou vyvíjeny projekty digitálního vyprávění. Účastníci jsou za seznámení se s filozofickými a estetickými hledisky vybaveni informacemi, jak vytvořit příběh o svém vlastním domově bez přítomnosti výzkumníka, ale narozdíl od digitálního storytellingu jsou méně kontrolováni a je jim dána větší volnost. The One Millionth Tower vypráví příběh o kanadském věžáku, jehož obyvatelé spolupracovali na vytvoření 3D dokumentu jak s architekty, tak s animátory a webovými experty, jehož výsledkem byl nejen snímek, který se s reálnými postavami odehrával ve virtuálním prostoru, ale i nové hřiště, které vzniklo na základě uděleného grantu a získané schopnosti reimaginace prostoru kolem domu a jejího rychlého převedení do reality (http://highrise.nfb.ca/onemillionthtower/1mt_no_webgl.php?alternate=fail&bandwidth=high). 18 Days in Egypt je skupinový projekt založený na vypravování příběhů, který je sycen kanály jako jsou tweety, facebookové updaty a mobilní příspěvky, které jsou publikovány na internetové stránce projektu. K jednomu příběhu přispívali z různých perspektiv jak rodinní příslušníci, tak přátelé, což vyústilo v mnohovrstevnatost a multiperspektivnost každého jednotlivého příběhu. Jediný bezprostřední zásah jeho tvůrců spočíval v dohledu na kontextualizací informací. Tvůrci projektu šli ještě dál za jeho inkluzivní charakter, když jeho účastníci byli zodpovědní za shromažďování médií, provádění rozhovorů a zprostředkovávali též most mezi online komunitou a offline světem. Samotná stránka projektu byla kombinací obsahu generovaného uživateli s příběhy, které opět vykazují prvky jejich autorství (http://www.pbs.org/pov/blog/news/2012/05/18-days-in-egypt-co-creator-jigar-mehta/). 

Role výzkumníků v sociálním výzkumu založeném na vyprávění je sama o sobě nejednoznačná. Tím, že komunity i jednotlivci skrze svoje vlastní příběhy samy vzývají změny, jejich úloha jako by ustupovala do pozadí. A to místo toho, aby byla vyzdvižena jejich autorita a neochvějné místo ve výzkumném procesu. Projekty, o kterých článek pojednává a které agitují pro sociální změnu (jak je nejvíce patrno v 18 Days in Egypt, který se přímo dotýká nadcházející revoluce v arabském světě v roce 2011), využívají digitálních technologií jak pro jejich tvrobu, tak pro jejich šíření. Naše schopnost získat vhled do cizích zkušeností je větší než kdy předtím a spolu s tím přichází odpovědnost za uznání zkušeností druhých a vypořádání se s měrou této spolupráce. Je-li cílem sociálního výzkumu založeném na naraci rozpoznat a zesílit hlasy marginalizovaných skupin a prezentovat jeho závěry se zaměřením na konkrétní jedince, pak zásah transmediálního vyprávění do tradičního výzkumu může umožnit jenom spravedlivější a vyrovnané vztahy mezi výzkumníkem a jeho samotnými aktéry jako spolutvůrci.

Reference:

Hancox, Donna. From subject to collaborator: Transmedia storytelling and social research. In Convergence: The International Journal of Research into New Media Technologies. 2017, Vol. 23 (I), 49-60.